Datum 1.4.2011 14:21:38 | Téma: 

Alpy 2009, termín 1. – 6.8.2009

(sestava Já –XJ600, Hrabě – Jawa 250/593, Romix a Lenka ZRX1100 )

 

 

Plány na tuto cestu se začaly rodit před rokem, kdy jsem cestou do a z Itálie mlsně koukal od volantu po Alpských kopečcích a nebo se při kochání potil v kolonách u Villachu. Tehdy jsem si předsevzal, že sem zajedeme v jedné stopě  a trošku si pojezdíme. Inu jak řekli, tak udělali. Dal jsem své rozhodnutí ve známost v úzkém kruhu přátel a hned se začala formovat skupinka souputníků. Nakonec ovšem zase zaúřadoval nevyzpytatelný běh života a....


Alpy 2009, termín 1. – 6.8.2009

(sestava Já –XJ600, Hrabě – Jawa 250/593, Romix a Lenka ZRX1100 )

 

 

Plány na tuto cestu se začaly rodit před rokem, kdy jsem cestou do a z Itálie mlsně koukal od volantu po Alpských kopečcích a nebo se při kochání potil v kolonách u Villachu. Tehdy jsem si předsevzal, že sem zajedeme v jedné stopě  a trošku si pojezdíme. Inu jak řekli, tak udělali. Dal jsem své rozhodnutí ve známost v úzkém kruhu přátel a hned se začala formovat skupinka souputníků. Nakonec ovšem zase zaúřadoval nevyzpytatelný běh života a z původně solidní hordy, zůstala opravdu hrstka lidí, jak je sepsáno v nadpisu. Důvodů bylo více. Někteří z důvodů krize a nedostatku prostředků, jiní z časových důvodů. I u mě se situace na poslední chvíli zkomplikovala. Šimon omarodil ( Spálový bacil ) týden před odjezdem a tak byla akce ohrožena. Když už se zdálo, že to bude dobré, spadl Jonášek ze židličky a skončil v nemocnici s otřesem mozku. To byla poslední  rána do sestavy a konečná pro Lenku, která tedy zůstala doma.  Aby to bylo kompletní a do třetice, já jsem již týden bojoval se zubem, který nakonec skončil v kleštích, ale bolel i potom – hajzlík.

            Je sobota 1.8.2009 a s nabalenou motorkou  ( t. 31242 km ) vyrážím směr Železná Ruda, kde se scházím s Hrabětem a Romixem. Romix tedy hlásí technické potíže a zpoždění, protože se jal ráno čistit MIO, to aby lépe viděl a bohužel použil nešťastný čistící prostředek, který způsobuje zkraty na tišťáku a nefunkčnost přístroje. Naštěstí má Hrabě Mio funkční, a  tak  můžeme průjezdy měst a hledání místních cílů přece jen svěřit navigaci. Vyrážíme okolo 11 hodiny směr Passau, Salzburg, Bad Reichenhall, Zell am see. Do dnešního cíle dojíždíme v podvečer, za slunečného počasí a útočiště nacházíme v kempu Süd na kraji obce Thumersbach. Kemp je vcelku pěkný, místní recepční – takový plájboj – je sice studený jak psí čumák, cena 16E (motorka, stan, člověk ) taky není nejnižší, ale sprchy jsou v ceně, k jezeru kousek, tak zůstáváme.  Jdeme na procházku k jezeru,  u pláže probíhá nějaký srázek veteránů. Jsou k vidění motocykly Puch (30. – 40, léta) a také  pěkná řada fiátků 500 v různých modifikacích.  Po procházce mezi stroji jdeme udělat povinné fotky  u jezera a pak si dáváme točené pivko (3,4 E). Výčepní ( takovej vysmátej vlasáč – evidentně lehce nalitej ) je veselá kopa. Když vidí naše trička v národních barvách, správně usuzuje na naši zemi původu a povídá …. „ že byl im tsechai, im Prág …. Prumyslove palace“, tak mu hned zvěstujem, že jeho oblíbená památka malinko vyhořela a on pokračuje, že ještě zná .. „tseska krumlau“ a tam chytal ty fishe – kandáty :o). No báječně si pokecáme, ještě umí ahoj ty vole, ty pi…. a tak podobně. Dáváme si dvě pivka a jdeme zpět do kempu. Zde máme připravené plechovkáče ze sparu, přeci jen za 0,89 E to chutná líp. Je to Salzburger stigel – pitnej.

            Neděle 2.8. ráno nám naši rakouští sousedé chystají budíček. Řvou tam na sebe, jak jsme posléze zjistili, s tím chlapíkem z recepce a následně za vydatného kvílení pneumatik odjíždějí. Jenže recepční je taky blb, který nemá příliš pochopení pro noční klid a ještě dlouze s někým telefonuje a je při tom ukázkově německy  hlučný. To popudí Romixe s Lenkou a tak se po chvíli ozve z jejich stanu bojovný pokřik „Růůůheeee!“  No telefonista si z toho moc nedělá, ale aspoň se odporoučel kecat stranou. Ráno – myšleno kolem 8 – vylézáme  do sluníčka. Dnes je na pořadu dne Grossglockner a tak jsme s počasím spokojeni. Vyrážíme přes Brück, na mýtnici platíme 18 E a už se šplháme do výšin. Protože jsem zde prvně, vcelku jsem nadšen. Krásné přírodní scenérie, výhledy na okolní kopce. Jen ten provoz je tu jak na Václaváku. Kolaři a mračna  aut se v koloně  sunou nahoru a motorky se více či méně svižně - v závislosti na srdci pilota – proplétají mezi. Vyjíždíme na Edelweisspitze. Tato silnička je konečně trochu prázdnější. Je dlážděná kostkami, úzká a hóódně klikatá, takže aspoň autobusy musí zůstat na parkovišti pod ní. Hrabě bohužel odbočku míjí a maže dál na vrchol Glockneru, takže ze skupinového fota není nic. My po chvíli šplháme za ním. Cestou potkáváme i Karosu z ČSAD Semily. Na zadním okně má nápis Kondoři, tak si říkám proč radši neletí a jedou potupákem. Naštěstí provoz dolů je volnější a tak za nimi nevisíme dlouho. Krátká zastávka u zasněženého svahu u silnice, sklouznutí, pár koulí a jedem zas dál. Při průjezdu tunýlky na této silnici musím uznat, že cyklisté mají nejen dobrou kondici, ale i notnou dávku odvahy. Prvních 50 metrů po vjezdu do tunelu, který snad ani není osvětlen totiž jedu de facto poslepu. Sem by mě na kole nikdo nedostal. Parkujeme na vrcholu a potkáváme souseda z kempu, který sem taky vyvezl svého V-stroma a ženu. Lisujeme si pamětní minci a od této doby máme všichni bobra, ale také máme všichni bobra nakřivo poněvadž lisovací strojek je již zřejmě unaven. Když už jsme tady, prohlížíme si i místní observatoř, děláme skupinové foto u sochy Franze Josefa a pak se vydáváme zpět. Počasí se malinko zhoršuje a nakonec dole ve Fuschu, kde tankujeme, začíná i trochu pršet. Je to ale jen pár kapek. Nakupujeme oblíbený Salzburger Stigel. Zde již za 1,3E, ale jsou studená a v neděli jinde nekoupíme. Tachometr se dnes v kempu zastavil na 31765 km. Po večeři a bouřce se to vybírá a tak se chceme jít podívat do Zell. Vyrážíme a když jsme tak v polovině délky jezera přichází druhá vlna. Schováváme se pod hustými korunami stromů, ale stejně jsme lehce zmoklí. Po dešti pokračujeme dál, občas shlédneme nabídky místních restaurací, ale vše se nám jeví zbytečně drahé. Také nemáme moc chutí sedět uvnitř a obyčejné  hospody se zahrádkami ( v provozu ) tady nějak nejsou. Terasy jsou po dešti nepoužitelné. Padá rozhodnutí, že zpátky nepůjdeme stejnou cestou, ale že jezero obejdeme. A já kretén vyrazil v korkových pantoflích :o). Nu což, to dáme. Druhý břeh má zcela jiný ráz. Je to štěrková stezka podél vody a po pravici je železniční koridor, který lze překonat jen několika podchody. Skladba obyvatel je také podivná. Jsou tu stovky arabů, možná bych ani v tisícovce moc nelhal. Někteří jsou oděni civilně, jiní dodržují svůj domovský styl oblékání, včetně zcela zahalených obličejů žen. Tak jsme zde potkali i bubáka. Kulilo se proti nám cosi, co mělo černý plášť přes celou postavu až na zem, a jen na oči byla patrná úzká štěrbina. No klekánice jak vyšitá. Po návratu do kempu dopíjíme zásoby pivka a uléháme do deštivé noci.

            Pondělí 3.8. Na pořadu dne je Berchtesgaden a Hitlerovo orlí hnízdo. Jenže počasí vypadá špatně. Sice přímo neprší, ale je zataženo. Zjišťujeme tedy počasí doma a odvozujeme si z toho situaci nad Evropou. Nakonec padá rozhodnutí. Jedeme tam. Přece jen je to 40 kilometrů vedle, může tam být lépe. No, tak to neklaplo. Ale pořád jsme optimisti. Neprší a je šance, že vyjedeme nad mrak. Tak, tohle taky neklaplo. Již během placení parkovného se mrholení, způsobené pobytem uvnitř mraku zesiluje, autobus nás vyváží nahoru již za regulérního deště a nahoře po výjezdu 124 metrů zlatým Ádovo výtahem to je definitivní. Mlha, déšť, snad jen že není zima. Máme pořád kolem 15°C, což je vcelku příjemné. Ale nevidíme lautr nic. Pokouším se natočit si panoráma alespoň z fototabule, ale kamera má problém ostřit i na ten metr a půl. Kupujeme pamětní předměty a jdem si sednout do hospody.  Dávám si boloňské špagety a vcelku jsem se oproti zbytku výpravy najedl (7,9E). Ostatní si dali nějaký vurst mit kartofelsalat a za 5,9E dostali lžíci salátu s nožičkou párku. Sjíždíme zpět na parkoviště a Romix raději cestou zavírá oči. Přesto se autobusem občas ozývá „ ty vole to nedá – to je díra, že jsem sem lez …“ Na parkovišti u motorek pak následuje rozdělení výpravy. Romix musí být zítra v práci a tak maže na Erlangen. V alpské výpravě tak pokračuju už jen Já a Pavel. Míříme na Krimml. Cesta je naprd. Je mokro, prší, jedem v nemoku. Cestou stavíme v marketu pro pivka na večer. Dnes budeme pít Urquel za 0,79E. Kempujeme ve Wald im Pinzgau, 6 km od Krimmelských vodopádů. Kemp je super, malý rodinný kempík, prima chlapík v recepci, zjišťuje nám počasí, dělá si z nás srandu, že zapíše do knihy hostů dva vodníky. Bydlíme za 11.5 E (moto, stan, člověk). Výbava kempu je luxusní, má tam sušárnu, pračku, sušičku, mrazák pro hosty. Prostě paráda. Stany stavíme za deště, i na zemi již zůstává stát voda. Po vybalení spacáku zjišťuji, že voděodolné zabalení selhalo. Po chvíli přemýšlení mi to dochází. Jak stála 3 hodiny v Berchtesgadenu na bočáku, zateklo mi pod pláštěnku brašny a uvnitř se udělal rybníček. Spacák, který byl otočen otvorem v igeliťáku dolů pak tuto vodu statečně nasával, takže pro dnešek mám k dispozici pouze suchý kousek pro nohy a od prsou výše je to turch. Na hození do sušičky nenacházím odvahu, kdo ví, zda by to spacák ustál.Večer sedíme pod plachtou mezi stanem a motorkou, sosáme pivka a doufáme, že se počasí zlepší.

            Úterý 4.8.  Vstáváme po propršené noci. Všude je voda, čvachtáme kolem stanů. Výhled na oblohu je trochu lepší. Snídáme bez deště, pak to balíme a jedem k vodopádům. Tady nás provází proměnlivé počasí, ale nelze s jistotou říct, jestli sem tam kape nebo je to v důsledku vodní tříště. Šplháme nahoru. Cíl je daný. Chceme dojít ke střednímu vodopádu, což je podle cedulek 30 minut. Vodopády jsou nádherné. Je to úžasná síla, jak se masa vody valí po strmém srázu dolů. S lepším počasím – za sluníčka – by to musela být nádhera. Úplně jsem si dovedl představit ty duhy. Ale s ohledem na předchozí den a noc jsme rádi, že je tak jak je. U stánků kupuju nějaké drobnosti a necháváme si zabalit dvě půlky kuřete s sebou (á4E), až přijde hlad, poslouží k obědu. Vyrážíme přes Gerlospas k Innsbrucku. Gerlos stojí za zmínku. Bylo by to hezké svezení kdyby… Kdyby opět nezačalo pršet a na silnici nebyla kluzká vrstva splaveného prachu, a kdyby v každé zatáčce neměli alespoň jeden velký kanálový poklop – pochopitelně ocelový. Takže jedem 60-70, sem tam se kloužem…. Kousek za Zeel am  ziller zastavujeme na plácku a dáváme si oběd. Kuřátko je vynikající, v marketu jsme k němu pořídili i pivko na spláchnutí (0,5 promilová tolerance má své klady). Pokračujeme dále okolo Innsbrucku na Brenner. Dnes míříme k Meranu, za sluníčkem. Shazujeme nemoky i silnice osychají. Před Brennerem nás ještě rakouští soudruzi trochu oškubou. Platíme 2E za nějaký krátký úsek. Mě to tedy stojí 4E, protože automat mi napřed minci nechce vzít, pak mi ji zase vezme, ale nezvedne závoru ani nevydává kvitung. Mačkám tedy helpline a vysvětluji tomu kuliferdovi na druhé straně, že to mají rozbitý. Pořád nechce pochopit, proč by to jako nemělo fungovat a ptá se jestli mám správné mince. Jasně že mám správné mince, no domluva úžasná. Nakonec už česky kleju jak ras. Nevím zda rozuměl, doufám, že ne, ale omlouval se za potíže a vyzval mě ať to nyní zkusím znovu. Hážu další 2E, dostávám kvitung a závora se zvedá. Zmařené dvojeuro nemíním řešit a jedu. Po asi 2 km dojíždíme ovšem k další mýtnici, tentokrát již na dálnici a zde nás to stojí po 8E. Otočit se tam dá jen velmi krkolomně a mohlo by to stát nepoměrně víc. Tak platíme a jedem, ač neradi. Před Brennerem sjíždíme na starou silnici a jedeme dál na Sterzing. Po pár kilometrech přijíždíme k Jauffen passu, což bych si dovolil s přehledem označit za nejhezčí úsek cesty. Parádní slinička, super výhledy, minimální provoz. Po zdolání sedla ve výšce 2094 m.n.m. nastupuje témeř nekončící sjezd po jižním svahu. Je to paráda, už nám k tomu svítí slunce a cestu si užíváme. Pavel musí opatrně do levých zatáček, protože v každé z nich brousí bočák.  Kempujeme před Meranem ve vesničce Saltaus – 11,5 E na hlavu. Konečně suším spacák a ostatní promáčené věci, babka v recepci má i pivko v chlaďáku. Pijeme nějaké Kaiser bier, celkem chutné, ale to ještě netuším jeho vedlejší účinky.  Stav tachometru 32199 km.

            Středa 5.8. Vstáváme do sluníčka. Dá se říct, že už od 9 hodin je hic. Po včerejším pivku mám trochu rychlejší krok a hlavu jako kolo štěstí. Sajrajt jeden.  Balíme usušenou bagáž a naším dalším cílem je Stilfserjoch aneb Passo d. Stelvio -  2760 m.n.m Příjezd pod něj je ve znamení itálie. Kolony, vedro. Tankujeme za Meranem. Mimochodem průjezd Meranem je lahůdka. V našem směru jsem registroval asi tak 1 ukazatel na 5 odboček. Díky Pavlovo Miu se ale proplétáme hladce. Po pár kilometrech již máme za sebou Prad a míříme přímo do kopců. Stelvio začíná pěkně z ostra, jak jinak než 180° vracečkou, kdy vnitřní poloměr je kolem 1 metru. A jak začalo, tak i pokračuje. V prudkém stoupání, hicu, s plnou bagáží se opět proplétáme davy turistů, ať už cyklo nebo auto  a moto.  V jedné mírné zatáčce je odstavný plácek s pěkným výhledem. Stavím a fotím. Odpočívá tam nějaký chlápek s kolem a německy se mě na něco ptá. Protože jsem ho skoro nevnímal, mám helmu na hlavě, tak nevím vůbec co povídá. Tak mu říkám, že německy špatně rozumím a myslím si, že dá pokoj. Omyl. Plynně přepíná na angličtinu a už se vyptává odkud jsem atd. No sranda. Tak mu svojí „precizní“ :o) angličtinou vysvětluji, že jsem z Čech, z Plzně no a už jsme kámoši. Plzeňský pivo mu chutná a nedá na něj dopustit. Tak taky chválím, doporučuju mu novou 11°excelent, ještě si svorně zanadáváme jak je silnice našlápnutá a už zase jedem každý svou cestou. Podobných zastávek se tu dá udělat spousta a všude je na co koukat. Cestou na vrcholek ještě musím udělat i pár nechtěných zastávek. To proto že se vždy najde osel, který vjíždí tam kde nemá co dělat a tam pak škodí. Takže jsem měl možnost vidět zde cisternu a autobus. Oba se v zatáčkách točili na pětkrát, oba jeli dolů, ale v otočkách to vždy zavřeli v obou směrech. Ten mlíkař – či co to bylo – když už to naladil tak aby se protáhl, šoupal zadní nárazník ve vnitřku zatáčky po zemi.  Podobné zpestření bych si i nechal ujít. Ale nakonec se povedlo a stanuli jsme nahoře. Stavím kousek pod sedlem na prašném plácku, odkud je parádní výhled a není tu tak plno. Když jsme pak popojeli do sedla samého, bylo to na mrtvici. Všude dav lidí, není kam plivnout, natož solidně zaparkovat. Navíc díky taškám mám šíři metr patnáct, což najití pěkného místa ještě ztěžuje. Ale daří se, přímo před hotelem Stelvio. Domlouváme se, že pobyt zde omezíme na minimum, kupujeme samolepky a chceme zmizet. Ale mé včerejší pivo se hlásí, že by chtělo ven. Tak jdu vyhledat ajnclík v restauraci. Noo, výhled oknem přímo z mísy byl super, ale vlivem rosení je celej ajnclík  mokrej, a to i včetně třech ruliček papíru. Mno, zakončit seanci s tímhle materiálem je výkon hodný mistra. Ještě že mám v ledvince kousek suchého. Sjíždíme k odbočce na St. Maria a pokračujeme do Švýcar. Cesta dolů je parádní, jen v jednom úseku prostě skončí asfalt, začne šotolina a asfalt se znovu objevuje až po pár kilometrech. Dole v jedné malé vísce je Esso pumpa a opět stavím na pokračování ajnclíkové štafety, tentokrát se vším komfortem. Jen těm třem, co nervózně tahali za kliku dveří po dobu mé siesty, asi moc do skoku nebylo :o). Přijíždíme na hranice a první otázka celník zní, zda jedeme z Livigna. Kuliferda švýcarskej. A kdybychom řekli že jo, tak věřím, že nás nechá ukázat tašky. Je zde totiž bezcelní zóna a nakupovat sem jezdí asi dost lidí. Když kroutíme hlavou že ne, tak nechce ani pořádně doklady a pouští nás dál. Směřujeme dále k Reschensee, tady se zastavujeme v Graunu na pár fotek věže kostela, která ční z vody jezera a dále k Nauders, kde chceme najít vojenské objekty. Nacházíme pevnost Nauders, která stojí hned u silnice, ale je zavřená, takže vidíme vše jen zvenčí. Chceme ještě kousek popojet, abychom neměli na zítra takovou porci domů, a tak nakonec kempujeme v Landecku v kempu Riffler, zde za 14E. Kemp solidní, ovšem na WC chybí papír, a to tak že všude. To je pro mě dnes docela podstatný nedostatek, takže dávám palec dolů. A máte to! Vedle nás kempuje Polák, žijící v Belgii a za ženu má – asi Belgičanku. Je hovornej, ale německy nechce, protože prý pořád neumí ( je tam už prý 18 let ), tak si nakonec nejvíc pkecáme, když my česky a on polsky. Dnes večer nic neriskuji a bumbám Urquel 12° za 0,79E. Ještě v 8 večer je 23°C ve stínu.

            Čtvrtek 6.8. den návratu.Vyrážíme po ránu asi v půl desáté. Je zase pařák. Trasu nastavujeme mimo dálnice a vlastně i mimo hlavní tahy. Jedeme na Imst, Garmisch, Bad Tölz, Degendorf a Železnou Rudu. Před Bad Tölz řeším první a vlastně jediný technický problém. Motorka začala kuckat, jako když nemá benzín a po pár metrech chcípla nadobro. Stojím na autobusové zastávce, koukám na počítadlo kilometrů a nedostatek benzínu vylučuji. Přesto při zapnutí klíčku běží čerpadlo na prázdno. Otevírám tedy nádrž, panečku nadechla se, že mi to málem sežralo klíčenku a už mám jasno. Zacpaná odvzdušňovací hadička. A taky že jo. Při dalším zapnutí klíčku čerpadlo spolehlivě dotáhne palivo a motor běží. Tak holt z bivaku u Big Bena pro dnešek nic nebude. Při tankování a pauze na sušenku, zkouším zda to neprofouknu, ale bez úspěchu. Průchodná je pouze přepadová hadička a tak musím každých zhruba 40 km zastavit, otevřít nádrž, zavřít nádrž a můžu zase mazat. Abychom si uvědomili, že jsme již skoro doma, ve Zwieselu nám nedává přednost modrá corsa a to tak že docela na hulváta. Naštěstí tam najíždí zleva a jedeme  vcelku pomalu, takže stačíme dobrzdit, ulevit si do helmy a OK. Corsa má pochopitelně značku AER xx-xx, takže se potvrzuje pravidlo, že pokud mi někdo udělá prasárnu v Německu, bývá to Čech a tenhle pražskej vejrostek to potvrdil naprosto ukázkově. V Rudě tankujeme, loučíme se a rozdělujeme cesty. Já mažu na Plzeň, Pavel na Sušici. Zhruba v 7 večer provádím čestné kolečko na dvorku a otočením klíčku definitivně ukončuji expedici Alpy 2009.

Sumasumárum najeli jsme 1642 km (konečný stav 32884 km),  zdolali převýšení přes 2000 metrů, všichni zůstali kolama na zemi a až na dva deštivé dny, nám i počasí přálo. Motorky šlapaly spolehlivě, spotřebu jsem měl okolo 4,1 litru na 100 km. Celkové náklady byly 280 E, (benzín, kempy, mýto, vstupné a pivo) bez stravy.





Tento článek pochází z JAWAjízda
http://www.jawajizda.cz

URL pro tento článek je:
http://www.jawajizda.cz/modules/AMS/article.php?storyid=37