Jawa sraz Neederland 2007

Datum 6.6.2007 13:55:14 | Téma: Akce

Nayrchlo sepsané paměti z cest jsou na světě. Bylo li něco opomenuto, připomeňte, doplním. Příjemné počtení.

Cesta na sraz při 15. výročí Jawa CZ klubu Neederland (30.5. – 4.6.2007)

Stroj Jawa 250 / 593


Zhruba někdy v lednu se Jarda Mandík připomněl, že by
bylo potřeba se vyjádřit k zajímavé pozvánce, kterou před nedávnem
obdržel. Jednalo se o sraz u příležitosti 15. výročí Jawa CZ klubu
Neederland. Tento sraz byl druhý v pořadí a je pořádán zatím v
pětiletých odstupech. Od slov nebylo daleko k činu a pomalu se začala
formovat skupinka zájemců. Snad je zájemce to správné slovo. Na konci
této cesty totiž Márty prohlásil, že ... „ jet do Holandska na péráku
může napadnout jenom úplnýho kreténa“. Ale abych nepředbíhal.

Sestava
byla dohodnuta ve složení Já, Jarda, František, Veverka, Márty a
HraběX. Hrabě ale již věděl, že nestihne úvod a bude nás dohánět v
Německu. Stroj si každý vybral samozřejmě ten nejlepší a tak jsme jeli
2x 593, 1 x pérák, 1x 350 panelka, 1 x 250 kývačka a 1 x 350 chopper.
Sraz a zahájení akce proběhlo v kempu v Malé skále, kde jsme se sešli
ve středu večer. Postavili jsme stany, dorazil Jarda s Pájou ( Pája se
pochlubila svým Hartfordem 125 ) a šlo se na pivko. Původní zavírací
doba ve 22:00 se nám trochu protáhla. Kdyby slečna výčepní vydržela
ještě chvíli, Mártyho zahumusený panák od griotky s mlíčkem – či kýho
ďasa– by určitě oběhl celý stůl. Každé kolečko jej totiž dostal někdo
jiný, ale nakonec se zasekl v polovině a prý že zavíráme. Tak na kutě.

Ráno
31.5.07 jsme se sbalili a plán byl jednoduchý. Odvést Hartforda do
garáže, vysadit Páju doma – musí se učit – a vyrazit směrem k dnešnímu
cíli – Braunschweigu. Zde má Veverka kamaráda Petra Mareše, u kterého
budeme bivakovat. Hranice překračujeme směrem na Zittau. Dále nás Jarda
vede dle GPS a cestu volí pokud možno mimo dálnice. Márty má zatím
ještě utažený motor a dosahuje maximálku lehce okolo 70ti. Cesta tedy
příliš neubíhá, ale zase se můžeme kochat. Na první pohled je znát, že
možnosti Německa jsou o několik tříd výše. Nicméně jsou úchylní přes
semafory. Nacpou je do kdejaké díry, doprostřed polí, na rychlostní
silnici, prostě všude. A synchronizované je mají vždy na červenou,
která přeblikne v momentě kdy člověk zastaví a dá pazouru na zem. Márty
byl ihned přesvědčen, že semafory byly příčinou prohrané války,
poněvadž než to prý všechno projeli nebylo kde válčit. Kousek před
Braunschweigem v městečku Helmstedt se hledáme s Hrabětem. Díky GPS si
ho po chvíli vyzvedáváme a pokračujeme. GPS vůbec fungovala výborně. I
přes to, že zatím Jarda neměl k dispozici hlasovou navigaci do helmy a
byl odkázán jen na grafiku, hladce jsme projížděli i poměrně složité
křižovatky a adresu v Braunschweigu jsme našli i s číslem popisným na
100%. U Petra proběhlo letmé seznámení, ustájení motorek a pak už jsme
jen popadali na koberec v prostorném obýváku. O sedací soupravu nikdo
nejevil zájem, prdele nás po 10 hodinách jízdy slušně bolely a tak
podlaha byla tím nejpohodlnějším místem. Třetinkové pivo bylo v
dostatečném počtu vychlazeno, rozdělal se rožeň a Petrova máma nám
opekla párečky, klobásky, špízy, k tomu pak připravila různé saláty,
tzatziki atd. Byl vydán přísný zákaz focení, protože Márty všem
kamarádům řekl, že jede na týden do divočiny, jen s konzervama a suchým
chlebem. Zákaz nebyl akceptován a záznamy o této žranici jsou na světě.

Ráno 1.6.07 se nám sice nechtělo, ale
museli jsme. Vyluxovali jsme zbytky od večeře, spáchali nezbytnou
hygienu a sbalili se na cestu. Aby nebyl Petr příliš škodný, nechali
jsme mu každý 10E a lahev RUMu. Dnešním dalším cílem byl Hannover –
Hindenburgovo zdymadlo. Počasí bylo zatím pořád pěkné a tak tento výlet
stál za to. Zdymadlo je z jedné strany velice dobře přístupné a člověk
stojí za zábradlím zhruba 2 metry od hrany plavební komory. Když jsme
dorazili, byla ale tato komora prázdná a už jsme měli skoro obavu, že
zde neuvidíme průjezd žádné lodě. Tyto chmury se naštěstí nepotvrdily a
vzápětí jsme viděli průjezd šífu nahoru i dolu. Zážitek a dojem z jinak
celkem pěkného města kazila zácpa, která nás dlouhé desítky minut
zdržovala a nechtěla pustit ven z města ( no jo no, pátek 2 hodiny
odpoledne ). Mártymu se ještě vytočila matka táhla zadní brzdy, takže
si o mojí SPZ udělal šrám na blatníku. Nakonec se nám daří město
opustit a směřujeme dál na severozápad. Stavíme jen na vychcání a
tankování. K večeru překračujeme Holandskou hranici a po pár
kilometrech přijíždíme do cíle. Kemp Plathuis Bourtange. Ve vstupní
slavobráně sklízíme srdečný potlesk a dostává se nám milého přivítání.
Registrujeme se, platíme vstup a večerní barbecue ( celkem 20E) a jdem
postavit stany. Tolik Jaw pohromadě bychom v Čechách těžko hledali.
Jsou zde Němci, Holanďani, Britové a snad jeden účastník ze Švédska.
Najednou slyšíme ...vínéééčko bííléééé... zjišťujeme, že 50 metrů vedle
nás stojí do kruhu stany několika Čechů, kteří rozhodně nezklamali a
dělali bordel jak se patří. Holanďan ze sousedství přes cestu přichází
s veselými kalíšky a lahví becherovky na družbu. Připíjíme si a
nabízíme panáka rumu. Očichává nedůvěřivě ochutnává a když mu sdělím,
že je to kartofelen sirup radši to vylejvá :o) . Stany stojí a tak se
jdem číhnout po kempu, co sem vlastně všechno přijelo. Samozřejmě
cestou okukujeme pivní stánek. Jsou zde dva Holandský strejci. Jeden
prodává za 1,2E žetonek a ten druhej nám za něj natočí kalíšek piva.
Tutově jedou podle Iso 9001. Pivo není nic moc a kdybych chtěl uhasit
žízeň po dvoudeckách, prochodím tam boty. Začíná exkurze vozového
parku. Ono to tedy většinou přijelo na vleku, ale to už tak je, a na
potěšení oka to nevadí. V cípu kempu chvíli mluvíme s trojicí Čechů od
Strakonic. Shání spojku řetězu a něco na opravu vylomeného karteru.
Obojí máme a nabízíme, ale nakonec si pro nic nejdou. Alespoň jsme jim
rozmluvili úmysl dojet na zítřejší plochou dráhu 15 km tam + 15 zpět
bez oleje. Dozvídáme se ovšem poněkud tristní skutečnost. Prošvihli
jsme návštěvu loděnice v Pappenburgu, na kterou jsme se docela těšili.
Jenže jsme si blbě přečetli propozice. Měli jsme vyjet o den dříve a v
pátek už být tam. Nejvíce to zklamalo Mártyho. Byl absolutně bez nálady
a jen hučel. Po prohlídce vozového parku vaříme večeři a padá soumrak.
Vcelku nechápeme. Přestože je 11 večer není úplná tma. Měsíc nesvítí,
ale přesto je jen větší šero a západní obzor je stále výrazně
světlejší. Hvězdy zde není skoro možné pozorovat. To samé vidíme i
následující večer.

V sobotu 2.6. má být
společná vyjížďka, ukončená na cca 15 km vzdáleném závodišti, kde budou
probíhat rozjížďky ploché dráhy. Jenže pořád čekám na organizační
povel. Když zjišťujeme čas odjezdu, mám 10 minut na přípravu. O chlup
nestíháme a kolona nám odjela. Zjišťujeme tedy místo závodiště a máme v
plánu se tam stavit sólo. Jedem směrem k závodišti a cestou tankujem.
Jarda se po natankování rozhoduje zda jet k moři nebo na závodiště.
Nakonec vítězí závodiště a my ostatní otáčíme a berem směr na sever.
Hned v první vsi koukám do špíglu a vidím jak se jawí vláček za mnou
vzdaluje. Otáčím a jedu zjistit proč. Márty má problém se spojkou.
Zkoušíme seřizovat, ale pořád klouže. Nakonec dedukujeme, že příčinou
bude prasácká montáž předchozího majitele a rozhodujeme, že pojedem na
plochou dráhu. Tam totiž probíhá i burza ND a tudíž nebude problém po
rozborce případně sehnat věci. Přijíždíme, parkujeme, Hrabě si půjčuje
ešus na olej a už to jede. Kolem motorky hlouček lidí a slyšíme pouze –
unglaublich, grundreparatur unterwegs, unglaublich. Závada patrně tkví
jen v měkkých pružinách. Lamely tedy mají taky dost, ale ještě trochu
snesou. Podložky dostáváme u prvního stánku a jako češi je máme grátis.
Pérka přitvrzena, to černé co kdysi byl olej je zpět v motoru, seřídit
lanko a už to valí. Pak už okolostojící věří čemukoliv. Veverka zatím
zahání žízeň poměrně dobrým třetinkovým, ale je to dobrý. K moři s námi
pořád chce jet. Mezitím se začaly jezdit rozjížďky sajdkár a následně i
sólo motocyklů. Tak se jdeme podívat jak jim to jde. Po skončení jízd
vyrážíme znovu na cestu k moři. Jarda jede s hlavní skupinkou zpět do
kempu. No kdyby mi někdo říkal, že budu moře hledat hodinu, nevěřil
bych mu. Ale bylo to tak. Na mé mapě byla cesta k přístavnímu městečku
jako tenká klikatá linie ( asi 3 nebo 4 třída) bez jakýchkoliv křížení,
mimo podjezdu pod dálnicí. Jenže my jsme pořád projížděli nějaké osady,
křižovatek nepočítaně a to Holandské značení ojoj. Mají totiž cedulky
přímo v křižovatce – něco jako u nás turistické šipky, takže člověk
před křížením nemá přehled co kam bude, ale vidí až v křižovatce, že
jede blbě. Takže jsme to orientovali spíše podle slunce. Až v jedné
vesničce se nám silnice začala stáčet zase dolů. Ptali jsme se tedy
dvou cyklistek, ale jejich vysvětlení taky nebudilo dojem že to ví
jistě. Ale nakonec jsme asi po dalších 10 kilometrech polí natrefili na
křížení kde již byl náš cíl – přístaviště Termunten - značen. Po
příjezdu nacházím odbočku k dokům a přijíždíme po asfaltu až na plácek
přímo na přímořském valu. Z něj máme parádní výhled na vodu. Je to sice
jen záliv, ale i tak. Do vody nelezem. Je patrně po odlivu a odhadem
chybí tak 3 metry vody. Z vody vystupují kamenité výběžky pokryté
chaluhami, klouže to jak sviňa a voda je díky čilému lodnímu provozu
hodně zkalená. Sáhnout jsme si ale šli, Márty i ochutnal a bylo to
slaný. Provádíme skupinové foto a razíme zpátky. To už jedem přes
Delfzijl, což je větší městečko západněji. Odtud již jedem po
státovkách a cesta ubíhá parádně. Zhruba ve dvou třetinách nás cedule
směrují na dálnici, tak tam zatáčím. V připojovacím pruhu mi Franta
sděluje, že Hrabě a Veverka minuli odbočku a valili dál. Nu co, zpátky
to nejde, musejí si poradit, mapu mají. Dojíždíme do kempu, dávám jim
to vědět SMS, aby nás nehledali a zjišťujeme, že polední oprava péráka
přinese další ovoce. Jarda domluvil Frantovi kšeft. Neposlušná 350
panleka tuším Holandského páru nechtěla naskočit. No máte štěstí, že
jedu zrovna kolem, na zlobivý třiapůle je Franta odborník, přitlačte to
mrtvý železo. Po chvíli diagnostikování je jasné že mají v řiti pravou
fajfku, vzduchovej filtr zasviněnej jak cyp a nulovej předstih. Z útrob
našich strojů lovíme všemožné pomůcky, a instantní servis je na světě.
Za chvíli je předstih nastaven a motorka chytá na šlápnutí. Franta
provádí zkušební jízdu s krasojezdeckou vložkou, sklízí potlesk a
přijíždí se slovy „ jede mu líp než ta moje a to mě sere“. Holandský
pár děkuje, Franta ještě ukazuje co by měli vozit s sebou na cesty,
Jarda to tlumočí, oni rozumí, ale stejně nechápou co s tím vším
harampádím. Během minuty jsou ale oba v sedle a objíždí čestné kolo po
kempu. Při průjezdu kolem našich stanů spolujezdkyně podává igelitku
piv. No vida. Po chvíli se od stanu ozývají žestě a místní dechkapela
vyráží na procházku kempem. Poznáváme melodie od ABBY a jiné, no mazec.
Kapela nakonec zakotvila u stanu, kde se starala o zábavu až do
pozdních hodin.

Neděle je ve znamení
návratu. Všichni balí a odjíždějí. Nás to taky čeká. Obloha je oproti
předchozím azurovým dnům zatažená a slibuje nějakou tu vodu. Kupodivu
ale neprší a tento stav nám vydrží až do pozdního odpoledne, kdy už
jsme hluboko v Německu. Stovky ujetých kilometrů navíc jsou znát na
Mártyho péráku a motor je výrazně volnější a ochotný cestovat rychleji.
Cesta tedy poměrně ubíhá. Problém je jen s benzínem. V neděli se totiž
nedělá a menší pumpy ve vsích mají zavřeno. Na druhé tankování tedy
chvíli hledáme než nacházíme fungující pumpu. S platebními automaty
totiž bývá problém a spoléhat na ně nelze. Zajíždíme tedy k pumpě s
obsluhou a po napojení strojů si chceme dát taky občerstvení a dokoupit
zásoby na večer. Skládáme se na plácek ze zámkovou dlažbou vedle pumpy
a svačíme. Koukaj na nás jak na exoty z chudobince. Jelita. Socky jsou
oni, když nemají na pumpě ani stůl a židle aby si moh poctivej
pocestnej složit kostru. Pumpař nás asi slyšel a nedejbóže rozumněl.
Během chvilky vylezl zadním vchodem a táhl kulatý stolek a skládací
křesílka. Docela překvapil, protože když jsme přijeli, koukal jak
půlpytel. No nic příteli, teď už si to svoje křesílko strč za klobouk a
vyndej si ho zase až vodfičíme. Po dalších pár kilometrech přichází čas
pro již zmiňovaný déšť. Stavíme na odpočívadle a berem nemoky. Veverka
odmítá, že auta co jezdí proti vypadají suše. Po sto metrech začíná
slušnej chcavec. V lehkém dešti jedem až k Osterode, kde odbočujem
abychom našli exkluzivní plácek na spaní. Radost nám kazí cedule
Willkommen in national naturpark. Všichni víme, že spát na divoko se v
říši nesmí, nikdo ale neví co za to. V přírodním parku by to ale bylo i
u nás problematické. Podle mapy by ovšem silnice měla za Sieberem park
opustit. A to taky klaplo. Odbočka do kopce k lesu, žádnej zákaz ani
jiná cedule a nahoře kamenitý plácek, kde se evidentně otáčela i těžší
auta. Tak dnes bivakujeme zde. Teplé jídlo a studené pivko bodne, z
motorek a Jardovo plachty 5x4 m stavíme úplnej teskobarák a po pokecu
zalézáme pod plachtu.

Počasí ráno je
podobné večernímu. Mračna všude kolem ale zatím neprší. Balíme věci a
vyrážím dál k domovu. Déšť na sebe nenechá dlouho čekat a jdem opět do
nemoků. Je to ale běs. Chvíli prší pak zase skrz marky prosvitne
slunce, vzduch jak v prádelně a my se paříme jak prasata. Kousek před
Erfutem na Shelce zjišťuji SMSkou počasí doma. Zataženo ale bez deště.
Nemoky jdou dolů, přestože tady lehce mrholí. Ukázalo se to jako dobrá
volba. S vodou byl pro zbytek cesty konec a dočkali jsme se i nějakého
sluníčka. Cesta dál směřovala směrem na Jenu, Bad Brambach a Cheb.
Hrabě vyrazil napřed zahlídnout hospodu, kde bychom si dali véču. Po
okružní jízdě chebským historickým centrem ho nacházíme v hospodě u
Apoštolů. Paní servírce jsem byl asi sympatický. Napřed na mě zapomněla
s česnečkou, na Jardu s nealko pivem a podruhé na mě zapomněla se
smažákem. No pravda dvacet už jí nebylo, ale kromě nás tam sedělo jen 5
štamgastů a psala si to ještě na lístek. Buď má v hlavě nasráno nebo
toho němce co jí všechno schovává ( pro pomalejší Alzhaimera). Tady už
v podstatě společná cesta končí a všichni se rozjíždíme svou cestou k
domovu. Márty ještě udělal jeden bivak u Franty, kde péráčka trochu
poladili a druhý den jel ještě lépe. Jarda směřoval příhraniční cestou
na Jablonec a čekalo ho ještě 270 km. Hrabě valil na Prahu. Následně
jsme se dozvěděli, že nedojel po vlastní ose pro poruchu převodovky u
Berouna. Já to vzal na Planou a dál po dálnici. V 9 večer stojím na
dvorku.

Celkové hodnocení akce 1* ještě jednou díky Jardo.





Tento článek pochází z JAWAjízda
http://www.jawajizda.cz

URL pro tento článek je:
http://www.jawajizda.cz/modules/AMS/article.php?storyid=36